wz
Textové pole:

Vyjížďky

Tato stránka popisuje cyklistické akce, kterých jsem se zúčastnil. Fotografie

 z vyjížděk, jsou-li jaké, byly nasnímány digitálním fotoaparátem

Panasonic LS-65. Chcete-li rovnou navštívit galerie fotografií

bez čtení textu níže, najdete všechny zde

 

Upozornění pro slabší povahy a hnidopichy: Ne všechny komentáře u fotografií vždy odpovídají  skutečnosti !

CNW:Counter

Archiv 2009

 

1.-2.  2009

3.2009

4.2009

 

 

 

 

 

 

 

14. 6. 2009  Po loňském úspěšném dobytí bájného kopce Plešivec, kde jsme na místo vlajky vztyčili svého velitele Meduzu (více zde), přišel čas pro zopakování tohoto hrdinského skutku i v letošním roce. Ve spolupráci s Twisterem jsme  navrhli  účastníkům bikefora tento cíl k posouzení a posléze jsme začali pilovat detaily nevšední výpravy.

Sraz byl určen na 9.30hod a na domluveném místě se nás sešlo 9, (Nepočítáme-li Bajkra, který přijel na silničce pouze na kukandu) . O pár kilometrů dále jsme na Zbraslavském náměstí přibrali ještě Pendolina a Teepexe, kteří se díky znalosti brdských velehor stali od té chvíle faktickými vedoucími výpravy.  Tempo, které krátce po startu nasadili možná odpovídalo  vzdálenosti, která nás čekala a potřebě vrátit se za světla zpět, nicméně už na druhém kopci nad Zbraslaví přineslo nechtěné ovoce. Ztratili jsme prvního člena výpravy, jehož osud, jméno ani podoba nejsou do této chvíle známy. Jen mezi domorodci se od té doby traduje, že ve zdejších kopcích straší a bikeři mířící na brdský hřeben si občas stěžují, že je pronásleduje jakýsi stín nutící je vyjet kopec rychlostí přes 30km v hodině. 

Co je na této pověsti pravdy netuším, ale skutečností je, že se náš počet snížil na osm. A nebyla to ztráta poslední. O pár desítek kilometrů dál, na křižovatce nedaleko sjezdu k Halounům nás opustil Gad. Pokračovali jsme tedy v sedmi. Mnohým z nás, které odkojily westerny, tento počet dodával jistou dávku sebevědomí, kterou si nahrazovali své fyzické síly. Bohužel ani tento početní stav nebyl konečný. Nedaleko Stožce se náš počet kapitulací  bajkera s podivným jménem nej.holka snížil na konečných šest. Jmenovitě: Pendolino, Teepex, Twister, Fenous, Strejda a já jsme po  peripetiích v jakémsi pralese nedaleko Kuchyňky, kde nám  Pendolino chtěl za každou cenu ukázat jakýsi luxusní sjezdík, úspěšně dorazili do Jinců. Zde jsme pod bájným Plešivcem příjemně poobědvali a krátce po druhé hodině zahájili zteč na vrchol. Kdo se při obědě nehlídal a přežral se jako já, trpěl.  Pendolino nepochybně počítal s dalšími ztrátami na lidském materiálu, neboť společně s Teepexem a Strejdou nasadili tempo, za které by se nemusel stydět ani motokrosový jezdec. Přežil jsem jen díky svému výcviku ve 101. kolopěší divizi, kde jsme se vždy drželi hesla, „nemůžeš li jet, počkej až všichni odjedou, nenápadně slez a  šlapej“.  Vyšlo to. Po 40 minutách jsem chvíli po ostatních hrdě stanul na vrcholu hory.  Cestou vzhůru nejenom,  že jsme nikoho neztratili, ale naopak  jsme našli Bumeragistu, který se na Plešivec jakoby náhodou jel právě projet. A tak nás znovu bylo statečných sedm.

  Cesta zpět se od té loňské výrazně lišila. Tehdy jsme vedoucího Meduzu umluvili na jízdu po silnici, teď zvítězila terení varianta. Cesta to byla nekonečná. Kořeny, výmoly, kamenné pole, zarostlé louky. Chtěl jsem se ztratit, ale kolegové mě vždycky našli. Někde na 90km  mě již definitivně  opouštěli síly, naštěstí Halouny byli blízko. Pozdní večeře mě znovu postavila na nohy, ty mě ale díky křečím příliš neposlouchaly.

Tradičním sjezdem do Řevnice jsme sjeli k Berounce a společně rychlostí překračující 35 km/hod dojeli do Dobřichovic, kde Fenousův defekt způsobil konečné rozdělení skupiny.  Pendolino a Teepex spěchající ku Praze pokračovali neprodleně dále, my ostatní jsme počkali na opravu děravé Fenousovi duše. Těšil jsem se, jak si těch zbývajících pár kilometrů užiji poklidné tempo, ovšem bakterie chrtí chřipky byla již rozeseta i mezi ostatní účastníky vyjížďky. Twister nasadil ďábelské tempo a na tachometru bylo číslo 35 km/h během chvilky znovu.

V Černošicích jsme s Twisterem a Strejdou přejeli Berounku a pokračovali dále ke Zbraslavi, zatímco Fenous mířící do Holešovic zůstal na levém břehu.

Do Prahy jsme přijeli po 21 hodině. Twistera a Strejdu jsem v divokém tempu opustil u Modřan, kde mě zastavila křeč do levého stehna.

Po kratším odpočinku jsem již bez příhod dorazil těsně před setměním domů. Tachometr v té chvíli ukazoval 132 km a výškoměr se zastavil na 1884. nastoupaných metrech. Fajn den, na který hned tak nezapomenu. Díky za něj chlapci ! :-)  Fotky jsou tady!

 

 

21. 6. 2009  Pokud by se na letošní „první letní den“ dalo naroubovat přísloví, jak na nový rok—tak po celý rok, neměli bychom během léta  vyjíždět do Haloun bez lékárničky. Ale začnu pěkně po pořádku.

 Vše začalo už ráno v 10 hod, kdy jsme se pomalu začali sjíždět na místo srazu. A protože se pro setkání cyklistů zřejmě stalo místo pod Barandovským mostem populární, dala si tam dostaveníčko ve stejný čas i jiná parta. Těsně po desáté k nim dorazila i maminka s děckem za sebou v sedačce. A právě ona při výstupu z nášlapů rozehrála serii neuvěřitelných držkopádů dnešní vyjíždky. Zřejmě vlivem nezvyklé zátěže za sebou, nevypnula nohu z SPD dostatečně rychle a i s kolem a dítětem se beze slova skácela k zemi.  Hlava malé holčičce v sedačce břinkla o asfalt, díky bohu však měla přilbu a tak se nic vážného nestalo.

Naše banda se mezitím stala kompletní a tak jsme v počtu 10. vyrazili na tradiční vyjížďku do Haloun. Vše ale probíhalo tradičně jen do chvíle kdy se do prvního sjezdu nad Zbraslavským zámečkem pustil  Ivan. Neviděli jsme přes křoviska  jeho jízdu, ale když zvuk brzdících pneumatik vystřídalo hromové žuchnutí a pak dlouhé ticho, strnuli jsme.  Po návratu na místo nehody jsme naštěstí našli Ivana žijícího, jak  doluje Stumjumpera z dlouhého tunelu vytvořeného jeho tělem a bikem v hustých houštinách. Pro bolest rameni posléze u Cukráku z vyjíždky odstoupil.  Dalším neúmyslným artistou se stal Gad nedaleko vyhlídky nad Vraným. Neudržel stabilitu, seskočil z kola a krásně zatančil na kořenech stromu, bohužel na straně odvrácené od mého fotoaparátu.

Po obědě v Halounech se rozhodl rozmnožit řady ekvilibristů dnešního dne Heretik. Při překonávání úžlabiny pod Babkou se zapíchl předním kolem a předvedl krátký polet přes řídítka, Penodlínem výstižně pojmenovaný „zoban“. 

A pak přišel pád čtvrtý na první pohled skutečně hrůzostrašný. Předvedl ho účastník, který nás dohonil teprve na místě svého pádu, ale svým skutkem se zapsal myslím do paměti všem. Po několikametrovém dropu dopadl sic na obě kola¨, ale pak přeletěl přes řídítka a skončil v divokých kotrmelcích pár metrů od kola.  Tam nám opravdu zatrnulo. Letec ale vstal jako by se nechumelilo a kromě  nateklého rtu a pár odřenin byl v pořádku. Bike, pokud je mi známo, to odnesl jen rozcentrovanými koly.

A u toho naštěstí již dnešní padací den skončil. Na závěr sice přidal Fenous malé proražení zadního pláště, ale to už byl jen odvárek toho, co jsme dnes prožili…. Jinak fajn vyjžďka ! :-)

 Fotky včetně těch skutečně akčních jsou tady !

 

26.-28. 6. 2009  Akce se sympatickým názvem Mezinárodní festival horské cyklistiky nás s Vilmou oslovila  už loňský rok, zúčastnili jsme se ale až 2. letošního ročníku. Díky nutnosti zajistit si včas ubytování jsme nemohli zohlednit počasí a tak jsme se v místě dějství ocitli uprostřed již týden trvajícího deštivého období. Byl jsem sice osobami blízkými pořadateli ujištěn, že trať je suchá, neboť v místě závodu již týden nesprchlo, naivní víra v toto tvrzení mi ale vydržela jen do chvíle, kdy nás správce  ubytovacího areálu upozornil na podmáčené louky s poukazem na včerejší a předvčerejší průtrž mraků.

 Byl jsem přihlášen na hlavní maratonský závod 80 km, Vilma se rozhodla užít si role divačky. Sobotní ráno po vydatném pátečním dešti slibovalo příjemný den, po nočních pochybnostech o tom, zda má cenu tušené bahenní lázně vůbec absolvovat, jsem se tedy přiklonil na stranu závodu. Na devátou hodinu, kdy byl start závodu naplánován, se nás sešlo kolem 240 jezdců. Na krátkou trať, která startovala o hodinu později bylo přihlášeno účastníků téměř dvakrát tolik.

Zařadil jsem se v poslední třetině pole, neboť kam až oko pohlédlo, všude byli jen závodníci v týmových dresech s postavami podvyživených  nítěnek, což mi napovědělo, že v tomto závodě budu  opět hrát roli komparsu. Nevím, zda jsem výstřel ze startovní pistole přeslechl, nebo žádný nebyl, každopádně přesně o deváté hodině se had čítající 239 vychrtlých jezdců a mě  dal do pohybu. První bahno přišlo po pár kilometrech kroužení kolem stadionu a ještě jsme se mu ostentativně pokoušeli vyhnout. O pár kopců dál se o to už nepokoušel nikdo.  Trať připomínala osmičku, první smyčku jsme měli společnou s krátkou tratí, my jsme ovšem na rozdíl od nich  měli vyrazit  po průjezdu stadionem ještě na druhou obtížnější část. Šotolinové cesty a asfalt jako povrch byly hlavním podkladem první části, krátké, ale vydatné terenní vložky nás brzy obarvily všechny na hnědo. Trápil jsem se už od začátku se zabahněnými dioptrickými brýlemi a v baheních lázních začal brzy pochybovat o smyslu mého konání. Když jsem k tomu už na 10. kilometru ztratil láhev s pitím, rozhodl jsem se zbaběle, že závod v polovině ukončím. A s tím jsem i dojel první okruh. Jeho konec ale k mému překvapení vedl přímo přes stadion kordonem diváků. Uhnout se nikam nedalo, diváci tleskali a speaker ječel do mikrofonu povzbuzující hesla. Snažil jsem se pod nánosy  bahna vypadat v rámci možností důstojně a rozhodl se vzdát závod až za stadionem. A tak když jsem nebyl vidět z tribuny, nenápadně jsem zastavil, začal čistit optiku a přemýšlel, jak se co nejelegantněji ztratit z trati. V tom vedle mě zastavila  skupinka dalších závodníků a v domnění, že jsme všichni zabloudili, snažili se ze mne dostat informaci, kudy dál. Byl jsem trochu dezorientován, neboť vzhledem ke svému zbabělému úmyslu jsem již značení nesledoval a tak jsem je poslal zpátky na stadion. Tam je naštěstí zachytila čtyřkolka s pořadateli a poslali je zpět ke mně a dál směrem do lesa. Připadal jsem si v tu chvíli trochu jako blbec, že nejenom vzdávám závod, ale kazím to i ostatním. A tak jsem provinile naskočil na kolo a vyrazil dál do boje sama se sebou a se znovu se mračící oblohou. První kopce druhého kola jsem vydupal statečně ale pak začala přicházet únava. Určité tempo mi dodávala jen žízeň a s ní spojená touha po občerstvovací stanici, již 40 km jsem jel bez vody a začínal cítit zoufalý nedstatek tekutin.  Na neštěstí se mi v hlavě vynořila vzpomínka na článek o jakémsi sportovci, který na maratonu tak dloho nepil, až se mu jednou zahustila krev natolik, že zemřel přímo v sedle kola. Začal jsem propadat panice a hypochondricky sledoval příznaky blížící se smrti žízní. A občerstvovací stanice stále nikde.  Chtěl jsem poprosit o nápoj některého zahrádkáře, ale ti se zřejmě vždy již zdálky zalekli mého bahenního zjevu a prchli dříve, než jsem stačil požádat je o vodu. Na 65 km jsem se konečně dočkal. Vypil jsem tam snad litr a půl ionťáku, snědl pomeranč a vyrazil na poslední zteč. Začalo pršet. Do kopců jsem již bezoztyšně  kolo tlačil a občas pobavil ostatní účastníky podivným tancem, když jsem se marně snažil setřást zákeřnou křeč. Nebyl jsem v tom sám. Z utrpení a sílícího deště však byla jediná cesta. Dojet do cíle. A tak jsem se tam po  80km a 1800m převýšení  jako 151. účastník dlouhého maratonu dostal. K mému překvapení mé dokonce v cíli i Vilma poznala.

 Po umytí svém a kola  na nás čekaly už jen samé příznivé zážitky. K těm nejlepším patřil  večerní koncert Support Lesbiens a nedělní závody XC, kterých jsem se ovšem účastnil již jen jako divák.

Celkově hodnotím akci kladně, program byl nabitý, trasa závodu zajímavá, ale upřímně řečeno, ty táhlé kopce a bahno nejsou nic pro mne.

Spousta fotek z celého víkendu je tady !

19. 7. 2009 Dnešní vyjíždka byla naplánována na sobotu, pro celodenní déšť se však uskutečnila až o den později. Navzdory tomu, že někteří dříve přihlášení ráno zjistili, že je venku mokro a proto svoji účast odřekli, sešli jsme se na místě srazu  1. děvče a tři stepilí bikeři. Dalšího, toho nejstepilejšího jsme přibrali na Zbraslavi. A nutno říci, že jsme udělali dobře. Teepex umí nejenom dobře jezdit, ale zná i stezky,  které ani po celodenních deštích nenesou stopy slizkého bahna, ani nejsou zality kalnými kalužemi.  A tak jsme téměř v suchu dorazili až do Haloun. Tam jsme poodbědvali a přes Babku a následný sjezd, při kterém jsem vychutnával dokonalých služeb nové kotoučové brzdy dorazili k Berounce. Pak už stezkou podél řeky skrápěni lehkým odpoledním deštíkem dojeli jsme k Pigimu, kde jsme vyjížďku u kofol a piva slavnostně vyjížďku slavnostně zakončili. Fotky z fajn neděle jsou tady.